postřehy z cest:
MALTA
Marta
Urbanová
Řekne-li někdo Malta, vybaví se
vám maltézští rytíři. Na pohlednicích možno shlédnout většinou hlavní
město Vallettu, pevnost St. Elmo nebo nové hotely na plážích Golden Bay
či Paradise Bay.
Mne ale Malta překvapila svou vyprahlostí, hojností kaktusů a
úsporou zeleně. Výhodou ostrova je, že jej můžete procestovat křížem
krážem místní dopravou, na kole nebo pěšky, neboť rozloha ostrova je
pouze 316 km2. Žije zde zhruba 400 000 lidí. Nevýhodou je, že Malťané
sjednávají sňatky většinou mezi sebou. K Maltě patří též malý ostrov
Gozo, jestě menší Comino a tři neobydlené ostrůvky. Malta má omezené
zásoby sladké vody, je na vodu nejchudší zemí na světě. Poměrně horké
léto je téměř beze srážek a mizivá vegetace způsobuje nedostatek spodní
vody.
Když jsem s vnukem přijela na Maltu, konala se v pevnosti San Elmo
In Guardia – rekonstrukce bojů maltézských rytířů. Tato historická
přehlídka byla jedinečná podívaná co do červených uniforem s bílými
podkolenkami, s bílými kříži na prsou, stříbrnými helmicemi a bodáky,
zakončená palbou z děl.
Pevnost St.Elmo byla dokončena roku 1553. Společně s Vallettou
vzniklo tak hlavní město obehnané kolem dokola hradbami jako obrana před
Turky. V průběhu let došlo ještě k jeho rozšíření. Projdete-li bránou
Valletty, octnete se na Republic street, na pěší zóně vedoucí od brány
až k pevnosti, až k moři. Octnete se na tepně města, která žije
kuriozními obchůdky, kavárničkami, Malťany nabízejícími suvenýry a zboží
pro vaši nezbytnost. Neodolala jsem a zakoupila vnukovi stříbrný Maltský
kříž – přívěsek na řetízku a pro sebe teapot – konvičku na čaj ve tvaru
prostřeného stolu, z níž jsem se nikdy čaje nenapila a kterou mám
vystavenou ve vitríně jen proto, abych z ní stírala prach.
Teapots se zde prodávají jako v Anglii, jelikož Malta je bývalá
britská kolonie. Získala v roce 1964 nezávislost, o deset let později se
prohlásila republikou, avšak zůstala členem Britského společenství
národů. Nyní je členem Evropské unie.
Pod městem je největší a nejhlubší přístav. Zaplatili jsme si vyhlídkovou
plavbu na malé loďce a kochali jsme se nevšedními pohledy na opevnění,
na město zakořeněné v moři, na věžičky kostelů. Jenom ve Vallettě se
nachází více než 30 kostelů.
Život Malťanů je spjat s náboženstvím, a proto jsou tady kostely
nejvýznamnějšími památkami. Navštívili jsme v Mostě farní kostel
Nanebevzetí Panny Marie. Když jsme vstoupili dovnitř, rozléhala se kolem
tlumená modlitba. Bezděky jsem pohlédla vzhůru, fascinovala mě kopule,
třetí největší kopule na světě o průměru 53 m. Tady ne, až teprve v
sakristii nám ukázali bombu, která byla za 2.svět.války na Mostu
shozena. Bomba prolétla kopulí, spadla mezi lavice, ale věřícím se nic
nestalo, protože nevybuchla. Naši stateční dělníci ve Škodovce do ní
totiž nedali v rámci sabotáže rozbušku. Byli jsme v tu chvíli hrdi na
to, že jsme z Česka.
Na Maltě jsou převážně skalnaté pláže, ale tu a tam najdete dobrý přístup
k moři. Voda je čistá až průzračná, azurová. Vyjeli jsme si autobusem na
sever ostrova. V zátoce na prosluněné píscité pláži plné lidí jsme se
vykoupali a poté jsme se rozhodli jít na západ. Procházeli jsme
vyprahlou pěšinou, podél níž nasazovaly kaktusy na květ. Kaktusy nás
vysoko převyšovaly a stínu dávaly poskrovnu. Šli jsme do kopce a slunce
pálilo. Kolem nás pustá krajina. Nevzdávali jsme to a šlapali dál.
Najednou se zatáhlo, trochu se ochladilo, začal se do nás opírat vítr,
který sílil a přinášel hukot moře. Slyšela jsem vlny bít o útes. Zmocnil
se mě strach. Zpomalili jsme. Ještě jsme pokračovali v cestě, téměř ve
tmě a hlas moře neustával, byl čím dál víc na dosah. Vítr sílil a
hrozil, že nás smete z útesu do vln. Nevydržela jsem hrůzný zvuk větru a
rozlícených vln a zastavila jsem se. Nedošli jsme až na útes, nepodívali
jsme se na ty divoké zpěněné jazyky, na to temné moře ženoucí se sem až
od obzoru. Obrátili jsme se a spěchali zpět na sluncem.
Hledali jsme zátoku Anchor Bay. Nevím, jak jsme šli dlouho, ale
opět jsme šlapali sluneční krajinou a potom zničehonic ještě nad zátokou
jsme spatřili atrakce pro děti. Tohle, že je svět Pepka námořníka,
divila jsem se. Vnuk všechno prošmejdil, na něčem se povozil a zatímco
jsem upíjela kávu, někdo nám ukázal, kudy že máme jít dál. Vydali jsme
dolů do zátoky a před námi se otevřel malebný obrázek – rybářská
vesnička Pepka námořníka. Atmosféra Sweethavenu si mne podmanila.
Šindelové střechy, každá jiná, radnice, hotýlek, domečky jako z pohádky
a všude lidičky, koně, psy, kočky i ptáčci – všechno dřevěné. Vyprávěla
jsem vnukovi, jak sem přijel Pepek námořník hledat svého otce a potkal
Olivii.
Vesničku nechali postavit američtí filmaři pro hollywoodský muzikál o
Pepkovi námořníkovi. Dřevo na vesničku se dováželo až z Holanska,
šindele dokonce z Kanady. Malta má dřeva málo a je nekvalitní. Film byl
dokončen v r. 1980. Po skončení filmování měly být kulisy zbourány, ale
Malťanům se Sweethaven tak líbil, že ho dodnes opatrují jako vzpomínku
na Pepka námořníka a jako turistickou atrakci.
„Tady čtu, že jeho tvůrce Elzie Crisler Edgar zemřel v roce 1938,“
řekla jsem vnukovi „a ty spočítej, o kolik let ho jeho postavička
přežila.“
„Ale babi, já nemám kalkulačku.“
V duchu jsem se usmála a maličko ho pohladila.