Novinky

  • Osamělý chodec
  • Na mušce byl VERSACE 2015

Více ...

Poezie autorky

Ostatní informace

CzechFolksPLUS


Celkem:

Povídky z Kruhu:

Kruh  Č. 13 –


ZLATÁ PŘILBA - úryvek z knížky Měsíční hory


     Když jsem ho poprvé uviděl přicházet v lesku zrcadel, naškrobeným bontónem, pod třeskutými světly mamutích lustrů téhle nóbl restaurace, kam my s mámou nejdem na oběd, jak je rok dlouhý, když jsem zaregistroval, že má namířeno právě k nám, tedy spíš k mojí mámě, blesklo mi hlavou, že tohle je on – můj nový táta. Šel najisto a břitce, vázanku si nes jak rudej květ a všechno na sobě: sako, košili i boty – snad na míru. Stačil jsem ještě v tom fofru zmapovat jeho oči, jedno ve střehu a druhé klidné, první na lovu a zbývající dokořán a zachytit jeho heraldické držení těla, chůzi, z níž vyzařovalo, že tohle kolem má v malíku, že podobné cetky a paráda jsou prach v jeho stopách. Byl tady v tom prostředí nade vším a mířil k nám. Blesklo mi hlavou, že není zlej, a přesto jsem se nezbláznil, abych doloval úsměv, myslím, že jsem dokonce uhnul očima, abych neviděl, jak si s mámou padnou do náručí a kdovíco ještě. Vtom jsem si všimnul i jeho kluka. Držel se mu jak šavle po boku a hned mně zapálilo, s kým mám tu čest. Můj novej brácha! Deset, dvanáct – co já vím. Civěl jsem na něj s pusou dokořán. Šok! Prostě šok. Proč mi o něm máma necekla? Ale on, jako bych tu nebyl, ani si mě nevšiml, sebejistě držel se svým tátou krok. Jeho bílá čepička kormidlovala sálem, štítek frajersky na přídi a každýmu pad do očí SUNBRITE, ten křiklavý anglický nápis. Tenhle bude mít vždycky navrch, odhadl jsem ho a že bych mu padl kolem krku, ani nápad. A to už se rozletěly skleněné dveře a oni dva jimi prošli, jako bychom s mámou byli vzduch. Co je, v duchu jsem se ohradil a kluk se vzápětí od táty odlepil a rozběhl se svou cestou. Pocítil jsem něco jako zklamání a pořád jsem se díval, kudy odešli. Nezmohl jsem se na jedinou kloudnou větu. V rozpacích jsem se obrátil k mámě pro vysvětlení, a ta už mě brala za paži a představila mě někomu úplně jinému:
     „Tak tohle je náš syn.“
     Bezděčně jsem mu podal ruku a neměl jsem čas si ho prohlížet ani zpytovat. Řekl, že půjdeme do salónku a nenechal mě vzadu, ani mě nestrkal dopředu. Šel vedle mne jako můj pravý otec. Jednou jsem už v tomhle hotelu večeřel, ale o salónku tehdy nebyla řeč. Takové privilegium! Stoly jak bílé ukotvené lodě se stěžni ubrousků. Přemíra příborů, jedna sklenička kopíruje druhou. Neodvažuji se zbytečně pohnout. Máma taky jako z vosku, zato můj nový táta – ryba ve vodě, téměř kosatka. Sem tam brebentí řečí, které za mák nerozumím. Každý se hrne ke stolu a chová se tu jako doma. Nevím, kam dřív s očima. Přes celou čelní stěnu čtyři jezdci, klopí své mašiny a kola se řítí proti nám. Celý obraz vyveden v hnědé barvě, přímo na míru. Kde se vzal, tu se vzal, on je tu taky. Vybral si místo naproti tátovi a hned je s ním jedna ruka. Jeho červená kravata má magnet jako jeho oči. Jak záhadně se tu objevil, tak zčistajasna tu kotví jeho syn. Čepička, bílá lodička dosud nesvinula plachty a červený nápis Sunbrite plá jasným plamenem. Naškrobené ubrousky začaly brát za své. Já vyčkávám, dokud číšník nezačne servírovat. Kluk naproti tyhle ohledy nemá. Položí ubrousek vedle příborů a z talíře do něj smete veškerou přílohu. Naberu dech a zašvidrám jedním okem po mámě a ona po mně: to je, co, myslím si. Co má bejt, ona na to. Kluk jí jen samotný biftek. Pořád v čepici. Sotva zhltne poslední sousto, odsune talíř a postaví si na jeho místo svůj malý počítač. Ví, že je středem naší pozornosti a dělá, že to nevidí. Civí na obrazovku a tluče do kláves, jako by mu šlo o život. Zmrzlinový pohár? Ne, nic pro něj. Odsune ho, jako by mu překážel. Visím očima na počítači.
     Máma to vidí a řekne: „Tak jdi.“

Kruh  Č. 14 –

ANDĚL SMRTI - úryvek z knížky Měsíční hory


     Muž dočetl kapitolu. Neměl po ruce vhodnou záložku, proto položil rozevřenou knihu na noční stolek hřbetem vzhůru. Nebyl to ostatně nákladně vázaný výtisk určený za sklo knihovny, spíš paperback na cestu. Maratónský běžec – bylo vyvedeno tučnými písmeny na hřbetu knihy.
Muž přestal číst, znejistěl, zmocnil se ho nepříjemný pocit. Příčí se mu násilí a v téhle knize je ho víc než dost. Maratónec, geniální hlava studující historii a nadšený sportovec do chvíle, než mu Bílý anděl, významný nacista, jenž po válce unikl spravedlnosti, zabije bratra. Až později se doví, že on sám posloužil jako návnada pro bratrovu smrt. Vzápětí jdou po něm. Právě ho Bílý anděl dostal na zubařské křeslo, aby mu vyvrtal zdravý přední zub až na nerv. Má bohatou praxi, měl experimentální blok v Osvětimi a ví, že každý dřív nebo později začne zpívat. Ale Maratónec nepromluví. Nic neví a ani nemůže vědět. Jeho bratr byl totiž profesionál.
     Muž odloží knihu a projede jím strach. Krátký silný blesk, hrůzný jako elektrický šok. Ví, že Maratónce nedostanou, nadarmo nesportoval, v kritické chvíli jim uteče, a přesto ta úzkost. Doma viděl americký film s Dustinem Hoffmanem. Tahle třasořitka v hlavní roli předčila všechny mužovy představy. Dustin Hoffman, světový kalibr, vzbuzuje sympatie diváků a uvádí je v úžas. Buď tím, že reprezentuje spravedlnost, nebo že je to herec s velkým H.
     Muž sám se narodil koncem druhé světové války a všechno, co s ní souviselo, ostnaté dráty a přehmaty válečných zločinců v něm vzbuzují nemalou hrůzu. Dokouřil, típnul cigaretu o hranu masivního popelníku a přeměřil osmi kroky hotelový pokoj ke dveřím a zpět. Jako v cele. Hledá okno. Je nahoře. Zbytečně vysoko. To není pokoj, ale klec. Se vším všudy. I s pocitem klaustrofobie.
     Pokoj je zařízen sugestivně, ve starém viktoriánském stylu, a přestože je určen pro dvě osoby, působí stísněně. Stejně tak penzión. Je malý, v odlehlé části města a muž snad jediným jeho hostem. Veliký kontrast mezi mamutími hotely v ostatních metropolích a tímhle opuštěným hnízdem na předměstí. Muž, který není zvyklý na záři lustrů, diskrétnost rychlovýtahů, muž, který netráví služební cesty po Evropě v hotelových mraveništích, je přesto tímhle penziónem zaskočen. Hotýlek nemá apartmá, ani pokoje s koupelnou, na jaké je muž zvyklý, jen pár pokojů bez příslušenství, přímo z chodby.
     Muž chce ven. Musí odtud dřív, než ho tohle prostředí sevře a udusí. Vyjde na chodbu a dvakrát za sebou otočí klíčem v zámku. Instinktivně se rozhlédne. Chodba jako špehýrka, úzká a dlouhá, obložená tmavým dřevem. Na zemi běhoun. Perfektně tlumí kroky. Muž chce proběhnout ke schodišti do přízemí, ale koberec je jako tráva. Nutí ho našlapovat, jít pomalu co noha nohu mine.
     Dalo mu hodně úsilí, než se dopracoval v podniku k tomu, aby ho schválili na tuhle služební cestu. On měl odbornost, ale jezdili jiní. Nebyl ve straně a kdo byl bezpartijní, jezdil jen na východ. Na západ je pouštěli výjimečně. Souhlas sdělovali na poslední chvíli, dva tři dny před cestou. Muž na západ nejel nikdy sám. Pokaždé s ním vyslali straníka. Tohle je potřetí, kdy mu dali svolení a razítko. A poprvé, kdy ho vyslali samotného. Dali mu na cestu poučení, podepsat prohlášení. A hotel mu vybrali sami. Muž přemítal, co se za tím skrývá. Do značné míry ho tím znejistili.